Na piano může hrát i duše

8. ledna 2008 v 9:09 |  Jednodílné
Seděl v baru. Přes hlavu předozenu černou kápi, v pravé ruce téměř prázdnou sklenici s alkoholem. Sotva znatelným pohybem přivolal číšníka a pokynul mu, aby dolil. Nepromluvil.
Muž v červeném, s pečlivě upraveným motýlkem přikývl a s noblesou naplnil číši zlatavým mokem téměř po okraj. Sedící gestem poděkoval a napil se.
Nápoj byl aromatický a nepochybně velice silný, neboť se po vydatném doušku mladému muži obličej zkřivil do všeříkající grimasy a z úst mu uniklo tiché syknutí. Zjevně ještě nebyl dost opilý…
Levou rukou si znaveně podepřel tvář a zaposlouchal se do táhlé melodie, která naplňovala místnost a vznášela se, stejně jako obláčky těžkého dýmu z všemožných doutníků a cigaret.
Seděl nehybně. Již tak dokonale ukrytou tvář zahalovaly prameny dlouhých černých vlasů a bránily mu v jakémkoli výhledu. On se však nepotřeboval dívat. Viděl toho až dost…
Očima provrtával mahagonovou desku stolu a sem tam pohlédl na hbité klavíristovy prsty.
Melodie byla dokonalá. Jako by kopírovala jeho vlastní život. Chvíli se táhla, pohybovala se ve výškách a s děsivou podobností oplakávala všechno minulé, aby se v zápětí mohla ponořit do největších hloubek a utichnout nebo drasticky vyvrcholit. Hudebník jako by s pianem tvořil jedno tělo.
Harry zavzpomínal… Člověk, na kterém mu záleželo ze všeho nejvíc taky hrával na piano. I jeho štíhlé prsty laskaly klaviaturu s nadpozemskou lehkostí a přirozeností. Obdivoval jeho hudební sluch.
Sám pro sebe se pousmál a pozvedl číši. Připíjel na konec války, na zdraví všech přeživších a na život.
Náhle se zastavil. Bylo proč připíjet? Ne. Proč připíjet na konec nekončící války? Proč připíjet na zdraví živých, když mezi nimi není jeho Draco? Proč připíjet na život, když o něj vlastně nestojí? Ušklíbl se a tak jako tak vyprázdnil obsah sklenice.
Zavřel oči. Ne únavou. Tedy rozhodně ne únavou z nedstatku spánku. Melodie dostala opět nový rozměr a Harry ji nechal prostoupit celou myslí. Nerušeně seděl a nevnímal okolí, stejně jako okolí nevnímalo jeho. Je to už dávno, co opustil kouzelnický svět a jal se hledat útěchu v nejrůznějších mudlovských večerních zařízeních, kde potkával stejně zamlklé lidi, zahalené vlastními pošetilými myšlenkami. Nikdo z nich nemohl prožít to co on…
Tóny přešly v bolestnou skutečnost. Nynější podoba skladby se zcela vymykala. Jako by si hudebník vzpoměl na něco nechtěného a toužil po tom, to z mysli vypudit. Propůjčil hudbě podobu srdceryvné balady beze slov.
Harry se zachvěl. Náhle vyvolané vzpomínky jím projely jako ostří čepele. Skoro až syknul bolestí.
Hudba skončila…
Něco jej přinutilo vzhlédnout a pohledět v tvář člověku, který v něm dokázal probudit tolik utlačované vzpomínky.
Odhrnul si z čela pramen vlasů a zaostřil. V brýlích se mu odrážela světélka z drobných lampiček umístěných po stěnách, ale i tak zahlédl blonďatou kštici, mizející za oponou.
Byl jako přimrazený. V několika vteřinách se však přinutil k pohybu a prudce vstal. Proběhl skrze chaoticky postavené drobné stolky až k pódiu a v mžiku zmizel za závěsem.
Uslyšel přibouchnutí dveří.
Následoval ten zvuk úzkou chodbou a dostal se k jediným dveřím. Otevřel je a se zrychleným tepem prohledával okolí. Nikoho však neviděl. Jen špinavou prázdnou ulici, kterou chabě osvětlovala pouliční lampa.
Zamrazilo jej, když se mu kolem těla prohnal ledový podzimní vítr. Musel se ušklíbnout nad vlastní hloupostí. Koho myslel že vidí?! Vždyť byl mrtev…